Zpátky k obýváku. Můj manžel trval na tom, že chce sedačku s klik-klak mechanismem, protože je skladná a snadno se ovládá. Sedmadvacet centimetrů na výšku, potah z mikrovlákna, ideální na každodenní spaní. Jenže v rozloženém stavu zabírala celou místnost. Abychom nemuseli každý večer uklízet polštáře a deky do skříně, vymyslela jsem trik. Za pohovku jsem nalepila tapetu s vodorovnými pruhy v teplých tónech. Když je sedačka složená, pruhy ladí s poduškami. Když je rozložená, tapeta opticky zkracuje délku lůžka a místnost vypadá méně přeplácaná. Tedy prakticky: tapeta v interiéru může maskovat i ty největší výčnělky. Stačí sladit ba

Nezapomínejte ani na výběr materiálů, které nebudou za rok vypadat, jako by je prošla armáda. U children family home, kde se lepí, kreslí, stříhá a padá s jídlem, je textil a údržba základ. Vyhněte se bílé kůži – ta sice vypadá skvěle v katalogu, ale první otisk umazaných prstů na ní vydrží navždy. Podobně riskantní je i flock nebo samet, i když je dnes moderní. Když už pořídíte sofa bed s velurovým čalouněním, připravte se na každodenní kartáčování a odstraňování smítka. Moje babička říkala, že krása vyžaduje oběti, ale já dodávám, že spokojené dítě vyžaduje látku, na kterou se dá sáhnout bez obav. Takže u nás vládnou plátěné potahy s ochrannou vrstvou nebo speciální textilie typu micro

Třeba takový obývák je u nás bojištěm číslo jedna. Dlouho jsem váhala, jestli se vyplatí investovat do rozkládacího křesla nebo raději do klasické sedačky. Nakonec vyhrála varianta, která slouží jako hlavní posezení i nouzové lůžko. Mám doma sofou s funkcí click-clack mechanism, kterou jednou rukou přetáhnu z polohy sezení do roviny na spaní. Je to rychlé, nepotřebujete matraci ani složitý manévr s vytahováním kovových nožiček. A přiznám se, že na ni často usínám i já, když po uspávání dětí nemám sílu dojít do ložnice. Její povrch je z nějakeho materiálu, který má tu výhodu, že se z něj dá gumovat fixka – pokud omylem necháte dítě s pastelkami. Velvet upholstery sice vypadá nádherně na fotkách, ale u nás by nepřežila první týden. Raději volím mikrovlákno nebo speciální tkaniny proti skvrnám, kde stačí přejet hadří

Nyní k technickým detailům. Pokud plánujete pověsit zrcadlo nad postel nebo nad rozkládací pohovku, myslete na bezpečnost. Zrcadlo musí být připevněné do zdi pomocí kotev, ne jen na háček do sádrokartonu. To platí dvojnásob, pokud pod ním budete spát na matraci s pérovým jádrem nebo na pěnové matraci. Pád zrcadla na hlavu není žádná legrace. Další věc: výška zavěšení. Spodní hrana zrcadla by měla být ve výšce očí průměrného člověka, tedy asi 150–160 cm od podlahy. Pokud visí moc nízko, budete se do něj dívat shora a efekt optického zvětšení se ztratí. Zkuste si to nasimulovat s papírovou make

Na závěr jedna zkušenost z praxe. Moje kamarádka má pronajatý byt v historickém domě s vysokými stropy, ale úzkými místnostmi. Majitel zakázal vrtat do zdí, takže nemohla pověsit policový systém na ukládání dek a polštářů. Měla jen jednu malou skříň. Vyřešila to postelí s úložným prostorem pod lamelovým roštem, kam se vešly všechny náhradní přikrývky. Aby stěny nepůsobily prázdně, nalepila tapetu s iluzí dřevěných panelů. Výsledek byl úžasný. Místnost získala charakter, návštěvy si myslely, že jsou v chatě, a hlavně se tam dalo dýchat. Tapeta v interiéru prostě dělá zázraky, když ji nasadíte na správné místo. A rozhodně nemusíte být profík. Stačí šikovné ruce, ostrý nůž a dobrý lepi

Poslední rada se týká kombinace s nábytkem na spaní. V malých garsoniérách, kde postel slouží i jako gauč, doporučuji postel s úložným prostorem. Pod matrací se schová nejen povlečení, ale i polštáře na sezení. Když k tomu přidáte zrcadlo na boční stěně, celý kout získá na vzdušnosti. Osvědčilo se mi použít zrcadlo bez rámu, jen s leštěnou hranou, které splyne se zdí. Bojíte se, že se rozbije? Kupte bezpečnostní fólii, která ho při rozbití udrží pohromadě. A pamatujte: zrcadlo není dekorace, je to nářadí pro práci s prostorem. Používejte ho s rozumem a uvidíte, že se vám každý centimetr odmění dvojnásobkem klidu a svě

Největší výzva přišla s rekonstrukcí dětského pokoje. Měla jsem jen devět metrů pro dvě děti. Každý centimetr se počítal. Pořídila jsem palandu s výsuvným šuplíkem dole, ale pořád to bylo málo. Pak jsem se rozhodla pro tapetu se vzorem lesa, který pokračoval přes celou stěnu až ke stropu. Děti byly nadšené. A já zjistila, že tapeta v interiéru nemusí být jen dekorace. V malém pokoji fungovala jako iluze většího prostoru. Světlé pozadí s tmavšími siluetami stromů posunulo stěnu o kus dál. Když jsem k tomu přidala noční světýlko, pokoj vypadal jako miniaturní lesní mýtina. Prostor působil vzdušně, přestože pod palandou byl vysouvací šuplík na boty a pod postelí se válely stavebnice. Děti se tam učí, spí i hra