Pozor také na hřady. Pokud jsou příliš tenké nebo mají ostré hrany, slepice na nich sedí v nepřirozené poloze a tlak na šlachu se zvyšuje. Hřad by měl být dřevěný, hladce obroušený a široký 4 až 6 cm, aby pták mohl prsty obepnout hranu. Umístěte ho tak, aby pod ním byl dostatek místa na podestýlku a trus nepadal na krmítko ani na vodu. Mokré krmivo rozsypané po zemi je další častý zdroj vlhkosti, který běhák podporuje.
Jakmile se tekutina rozlije, okamžitě přiložte čistý suchý hadr nebo papírovou utěrku a jemně přitlačte. Nechte hadr nasát co nejvíce tekutiny. Poté připravte roztok z vlažné vody a malého množství tekutého mýdla na nádobí. Pěnu naneste na skvrnu pomocí čistého bílého hadříku nebo houbičky. Postupujte od okrajů ke středu, aby se skvrna nerozšířila. Nakonec setřete čistou vodou a osušte ručníkem. U vína můžete použít i jedlou sodu – nasypejte ji na vlhkou skvrnu, nechte působit a po vsáknutí vysajte.
Mobilní aplikace s turistickými mapami dnes umí skoro všechno: offline podklady, vrstvu se značenými cestami, aktuální polohu i naplánování trasy. Papírová mapa se přesto v českých horách pořád vyplatí, jen je potřeba vědět kdy a jak ji použít. Rozhodující není nostalgie, ale spolehlivost v konkrétních podmínkách.
Větrání a teplota bývají v podkroví problematické. V létě se prostor rychle přehřívá, v zimě zase rychle chladne. Pomůže stínicí technika na oknech, například venkovní žaluzie nebo rolety, které zastaví slunce dřív, než se dostane dovnitř. U střešních oken počítejte s tím, že se hůř dosahuje na kliku — prodlužovací tyč je praktická maličkost, na kterou se zapomíná.
Nejprve se naučte rozlišovat lupenaté houby podle tří znaků. Zvedněte celou plodnici i s bází. U muchomůrky zelené (Amanita phalloides) najdete na spodku třeně blanitou pochvu, která připomíná roztržený pytlík. Na třeni je prsten, který může časem opadnout, ale pochva zůstává. Lupeny jsou husté, bílé a nikdy nerůžoví. Záměna s žampionem je častá, protože mladé plodnice mají zavřený klobouk. Žampion však nikdy nemá pochvu a jeho lupeny postupně růžoví až hnědnou.
Praktické pravidlo: pokud houbu neznáte stoprocentně, nechte ji v lese. Neexistuje žádný bezpečný „test” na jedovatost – ani stříbro, ani cibule, ani mléko. Tyto pověry zabily mnoho lidí. Také neplatí, že jedovaté houby chutnají hořce nebo že je hmyz nejí. Muchomůrka zelená je pro hmyz často bez problémů. Pokud už houbu omylem sníte, nečekejte na příznaky. Ty se objevují až po 6–24 hodinách, kdy už je otrava rozvinutá. Okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc a vezměte s sebou zbytek houby nebo zvratky.
Zkontrolujte rozestupy lamel. Běžně se pohybují mezi pěti a osmi centimetry. Větší mezery znamenají menší podporu a u měkkých matrací vznikají prohlubně. Důležitá je i tloušťka a pružnost lamely – příliš tenké lamely se při zátěži prohnou až na doraz, příliš tuhé zase nesedí k měkké matraci. Ideální je kombinace pevnějších krajních lamel a měkčích ve středu, kde je váha největší.
Záměna jedlé houby za smrtelně jedovatou muchomůrku je nejčastější příčinou těžkých otrav v Česku. Většina lidí si myslí, že pozná muchomůrku zelenou na první pohled, ale právě u ní selhává i zkušený houbař. Klíčem není barva klobouku, ale kombinace několika znaků: pochva (volva) na bázi třeně, prsten na třeni a lupeny, které jsou vždy bílé. Pokud houbu vytáhnete tak, že báze zůstane v zemi, nemáte dost informací k určení.
Nejlepší ochranou je sbírat jen druhy, které bezpečně znáte, a to od mládí. Choďte na houby s někým zkušeným, používejte atlas s fotografiemi celých plodnic a učte se znaky, ne jen vzhled. Pokud si nejste jistí, raději udělejte z košíku menší úlovek, ale bez rizika. Houbařská sezóna je dlouhá a zdraví máte jen jedno.
Jak si ověřit houbu, než ji dáte do košíku Vezměte si na sběr nůž a pevnou krabici, ne igelitku. Každou houbu vytáhněte ze země celou, včetně báze. Otočte ji a zkontrolujte lupeny, třeň i pochvu. Pokud má houba bílé lupeny, prsten a pochvu, považujte ji za jedovatou, dokud vás někdo zkušený nepřesvědčí o opaku. Typická chyba je „otrhávání” klobouku nad zemí – tím přijdete o nejdůležitější znak. Další chyba je spoléhat na barvu nebo vůni. Muchomůrka zelená může vonět příjemně, někdy po bramborách.
Smrtelně jedovatá je také muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) a muchomůrka citronová (Amanita citrina), která sice není tak nebezpečná, ale plést si ji s jedlými druhy je zbytečné riziko. Mezi jedlé muchomůrky patří muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) – ta má na klobouku šedavé šupinky a dužnina na řezu růžoví. Pozor ale: růžovka má také prsten a pochvu, proto ji mnozí houbaři raději nesbírají. Další jedlá muchomůrka je muchomůrka císařská (Amanita caesarea), ta roste vzácně v teplých oblastech a má žluté lupeny a výrazný oranžový klobouk.
- ID: 437633


Reviews
There are no reviews yet.