První výstup na horskou túru se dá zvládnout i bez drahého vybavení a letitých zkušeností. Rozhodující je zvolit trasu, která odpovídá tvé aktuální kondici, a ne té, kterou zvládají kamarádi. Začni v nízkých horách s dobře značenými cestami, kde se dá kdykoli otočit. Cíl první túry by měl být takový, aby ses vracel ještě s energií — ne úplně vyčerpaný. Vzdálenost kolem osmi až dvanácti kilometrů s převýšením do čtyř set metrů je pro start rozumná.
Základ je vědět, odkud a kam jdete, tedy mít pevný výchozí bod a směr. V lese bez cest se nepočítá vzdálenost v kilometrech, ale čas a počet kroků. Vydejte se a po stovce kroků si zkontrolujte, zda směr stále odpovídá. První chyba bývá v tom, že člověk vyrazí a teprve po hodině zjišťuje, že šel jinam. Kompas je spolehlivější než telefon, protože ten se ve vlhku a chladu vybije a v hustém porostu bývá signál slabý.
Představa, že se v cizí turistické chatě nebo penzionu bez rozsvícení dostanete k lékárničce, záchodě nebo ke svému batohu, není trik pro nadlidi. Je to otázka toho, jak si místnost uložíte do hlavy ještě za světla. Většina lidí selže proto, že spoléhá na zrak i v momentě, kdy už nic nevidí. Klíčem je převést orientaci na hmat, sluch a pevný řád.
Typická chyba je plánovat příliš dlouhý úsek. Dvacet kilometrů v horách s batohem a převýšením nad pět set metrů zvládne průměrný turista za sedm až osm hodin. Když k tomu připočtete cestu vlakem, jste na celém dni. Další častá chyba je spoléhat na to, že vlak počká nebo že se dá zastavit na znamení kdekoliv. Zastávka na znamení znamená, že musíte být vidět a včas signalizovat. Na malých zastávkách bez obsluhy se před odjezdem ujistěte, že vlak skutečně staví.
Většina lidí si plánování horského výletu na kole představuje jako výběr trasy na mapě. To je ale jen začátek. Rozhodující je, jak trasu poskládáte do celku s převýšením, časem, počasím a vlastní kondicí. Bez toho se z pěkného nápadu stane dlouhé tlačení kola do kopce.
Poslední věc, kterou mnoho lidí podcení, je zvuk. Vrzající podlaha, klika, která cvakne, nebo šum z venku vám prozradí, kde jste. Naučte se vnímat tyto zvuky jako orientační body. Když se ozve známé vrzání u třetího kroku, víte, že jste přesně v polovině cesty k umyvadlu. Kombinace hmatu, počítání kroků a sluchu je spolehlivější než jakákoli snaha rozeznat obrysy ve tmě.
Důležité je také osvětlení. Místo hledání vypínače na stěně si pořiďte malou baterku, kterou budete mít neustále na stejném místě – například v levé kapse spacáku nebo přivázanou k rámu postele. Když ji potřebujete, nahmatáte ji poslepu, protože víte, že tam je. Baterku nepoužívejte na svícení po celé místnosti, ale jen na krátký záblesk, abyste si potvrdili, že jste na správné trase. Šetříte baterii i noční klid ostatních.
Naplánujte trasu tak, abyste na zastávku dorazili s rezervou alespoň třicet minut před odjezdem. Není to zbytečná opatrnost. Terén v Česku bývá pomalejší, než vypadá na mapě, a převýšení se nasčítá. Pokud jdete ve skupině, tempo se řídí nejpomalejším členem. Počítejte také s tím, že se zdržíte u rozcestí, při hledání značky nebo při přecházení potoka. Jeden zmeškaný vlak může znamenat čekání několik hodin, nebo dokonce nutnost jít dál pěšky.
Začněte hned po příchodu na pokoj. Než cokoli vybalíte, projděte si místnost s rukama podél těla a všímejte si, kde končí postel, kde je klika, kam vede cesta k oknu. Potom si určete tři pevné body: dveře, okno a postel. Všechno ostatní se k nim bude vztahovat. Nepřesouvejte věci podle nálady. Turistická chata není domov, ale i tady platí, že čím méně se předměty hýbou, tím menší je šance na zmatení.
Trasa jako řetěz kroků, ne jako mapa v hlavě Nejúčinnější je metoda řetězení. Z postele uděláte krok doleva, natáhnete ruku a nahmatáte hranu nočního stolku. Odtud pokračujete dvěma kroky k židli, na které máte batoh. Z batohu vedou tři kroky ke dveřím. Tuto sekvenci si několikrát projděte se zavřenýma očima, dokud se nezautomatizuje. Mozek si lépe pamatuje sled pohybů než statický obraz. Když si trasu spojíte s počítáním kroků, stačí, abyste se v polospánku dopočítali do tří a jste u dveří.
Typická chyba je spoléhat na to, že si vzpomenete, kde co leželo. Po únavě z túry a dvou pivech ve společné místnosti paměť zradí. Další častou chybou je nechat boty nebo hůlky uprostřed cesty. Právě o ně se v noci zakopává nejvíc. Všechno, co má ostré hrany nebo se dá shodit, patří pod postel nebo na jedno konkrétní místo u zdi, kam dosáhnete rukou, aniž byste museli našlapovat do neznáma.
- ID: 437959
Be the first to review “Když potřebujete najít cestu v temné chatě, osvojte si hmatovou paměť”
Reviews
There are no reviews yet.