Na co si dát pozor především: nechoďte na hory bez toho, abyste někomu řekli, kam jdete a kdy se vrátíte. Trasa, kterou zvládnete v létě za sucha, může být po dešti nebezpečná. Kamenité úseky kloužou, brody se rozvodní. Pokud nejste na podobný terén zvyklí, raději zvolte kratší a jednodušší cestu. Hory nejsou nepřítel, ale neodpouštějí lehkomyslnost. Když si vezmete správné vybavení a budete realisticky plánovat, vrátíte se unavení, ale v pořádku. A to je přesně ten výsledek, kvůli kterému se na hory chodí.
Délka zad rozhoduje víc než znač
Typická chyba je podcenit návrat. Lidé vyrazí v deset dopoledne a počítají s tím, že to stihnou jako v létě. Ve sněhu a za soumraku se cesta protáhne. Další chyba je jít sám. V zimě choďte alespoň ve dvou, ideálně ve třech. Jeden z vás by měl mít základní znalosti první pomoci a umět přivolat pomoc. Mobil nabijte naplno a noste powerbanku v náprsní kapse, aby nepromrzla.
Prvním krokem je plánování. Mapa s vrstvou zpevněných cest nestačí. Používejte mapy, které rozlišují asfalt, štěrk, polní a lesní cesty. V terénu si všímajte, kudy vedou značené trasy pro pěší nebo cyklisty – často kopírují historické úvozové cesty, které asfalt neznají. Vyhněte se hlavním silnicím, i když vypadají na mapě rovně. Rovná čára často znamená asfaltku s hustým provozem.
Většina lidí si plánování horského výletu na kole představuje jako výběr trasy na mapě. To je ale jen začátek. Rozhodující je, jak trasu poskládáte do celku s převýšením, časem, počasím a vlastní kondicí. Bez toho se z pěkného nápadu stane dlouhé tlačení kola do kopce.
Jeseníky jsou na víkend ideální, protože se dají projít dvěma úplně odlišnými způsoby. Buď zůstanete na hřebeni a budete se přesouvat z kopce na kopec, nebo sestoupíte do údolí a půjdete kolem potoků a vodopádů. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy není jen v profilu trasy, ale hlavně v tom, kolik lidí potkáte, na co si dát pozor a co si vlastně odnesete. Pokud si naplánujete víkend bez rozmyslu, skončíte buď na přeplněném úseku, nebo v bahně, které vás přestane bavit po prvním kilometru.
Typickou chybou je spoléhat na navigaci, která vás pošle po nejkratší cestě. Ta bývá asfaltová. Nastavte si v aplikaci preferenci „vyhýbat se zpevněným cestám” nebo „preferovat nezpevněné”. Pokud to aplikace neumí, naplánujte si trasu ručně podle vrstevnic a vodních toků. Další chybou je jet po asfaltu jen proto, že je to pohodlnější. Z dlouhodobého hlediska vás to připraví o techniku a radost z jízdy.
Praktický tip: kombinujte. Pokud musíte po asfaltu, jeďte pomalu a využívejte ho jen jako spojku. Na kole s širšími plášti a nižším tlakem si můžete dovolit i hrubší štěrk. Naopak úzké silniční pláště na polní cestě trpí. Vždy mějte v záloze plán B – když je cesta rozbitá nebo zarostlá, otočte se a hledejte jinudy. Asfaltu se úplně nevyhnete, ale můžete ho snížit na minimum.
Jízda po asfaltu je pro mnohé nutné zlo, ne cíl. Ať už jde o přejezdy mezi traily, dojíždění do práce, nebo cestu na oblíbený singletrail, vždy se vyplatí hledat trasy, kde je asfaltu co nejméně. Nejde jen o pohodlí, ale i o bezpečnost a opotřebení kola. Níže najdete pět osvědčených postupů, jak minimalizovat podíl asfaltu na vašich trasách.
Jak číst terén a vyhnout se asfaltu v praxi V momentě, kdy jedete, se orientujte podle povrchu. Asfalt poznáte podle hladkého, tmavého a lesklého povrchu, často s bílými čarami. Štěrk je světlejší, sypký a při odrazu světla se třpytí. Polní cesta bývá blátivá nebo prašná, s vyjetými kolejemi. Pokud narazíte na úsek, který se náhle mění v asfalt, zkuste se rozhlédnout – často vede souběžně stará cesta o pár metrů dál, třeba za mezí nebo podél potoka. Nebojte se zastavit a podívat se do mapy v telefonu.
- ID: 437923


Reviews
There are no reviews yet.